Heydrichiáda 2 – druhé stanné právo
Heydrichiáda na pár měsíců „polevila“, aby v den atentátu na zastupujícího protektora přišla nanovo. Tentokrát ale s mnohem horšími následky…
Minule jsme si říkali, jak vypadala první část heydrichiády a co se během ní dělo. Dnes budeme pokračovat druhou částí, která plnou a hrozivější silou udeřila 27.5.1942. Tedy v den, kdy Josef Gabčík s Janem Kubišem zaútočili na Reinharda Heydricha, jehož zastupoval Karl Hermann Frank.
Karl Hermann Frank vyhlásil v tento den druhé stanné právo, to trvalo do 3.7. 1942.
Definice stanného práva
Možná se ptáte, co vlastně stanné právo jako takové znamená. Stručně a jasně: Armáda přebírá kontrolu nad běžnými civilními funkcemi, vojenské vedení je nadřazeno zákonům a během stanného práva se tedy běžně používají vojenská pravidla i v civilních sporech.
Jak za války fungovalo stanné právo?
Německé úřady prostřednictvím tzv. stanných (krajských) soudů velmi přísně i rychle trestaly činy, které narušovaly bezpečnost, veřejný pořádek i hospodářský život. Platilo i na nedovolené přechovávání zbraní, střeliva a výbušnin. Proti rozsudkům stanných soudů jste se nemohli odvolat. Úřady/soudy je vykonávaly okamžitě – zastřelili vás nebo oběsili. Výjimečný stav zakazoval i shromažďování se, společenské akce také neexistovaly a úřady stanovily i „policejní hodinu“: kavárny, hostince, restaurace, kina, divadla a zábavní podniky zavíraly v deset večer. Nesměli jste pak ani svítit nebo mít otevřená okna, nacisté do nich okamžitě stříleli.
Při druhém stanném právu v rozhlase denně vyhlašovali jména zastřelených. Těch bylo na 1400, při raziích nacisté zabili zhruba dalších 700 a zatkli na 3000 lidí. Razie byly na denním pořádku, ale bohužel (nebo bohudík?) měli nacisté smůlu, atentátníky nenacházeli, ani ty, kteří jim pomáhali. A jak víme, nacisté vypsali za dopadení pachatelů odměnu 10 milionů tehdejších korun.
Lidice
Němci chtěli ukázat, kdo je tady pánem. A díky velice nešťastné náhodě a pomstě za Heydricha padla volba na Lidice. Ačkoli neměla obec se samotným atentátem na Heydricha nic společného a žila celkem poklidným životem, Hitler přesto schválil její vypálení. Původně si ale gestapo mylně myslelo, že rodáky Horáka a Stříbrného vyslala Anglie spáchat atentát.
Osudný dopis
Do 3. června mělo Německo smůlu. Spojitost s útokem na protektora žádná. Ovšem tento den to POUZE V JEJICH OČÍCH změnil. Do továrny Palaba ve Slaném totiž přišel dopis, jehož adresátem byla jistá Anna Maruščáková. Zněl takto:
Drahá Aničko!
Promiň, že Ti píši tak pozdě a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho starostí.
Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně.Jsem zdráv, na shledanou tento týden a pak se již neuvidíme.
Milan
To byl pro nacisty signál, že by to mohl být jeden z pachatelů a tudíž můžou začít pátrat, což 4.6. také udělali. Při této velké razii nesměli lidičtí ani do práce a od obce dostali omluvenku.
Devátý červen 1942 byl ale posledním dnem, kdy byly rodiny a obec celkově pohromadě. Výsledky nacistického řádění vypadaly takto: na místě (Horákův statek) zastřelili 173 mužů, 19 dalších mužů a 7 žen zastřelili dodatečně 16.6. na střelnici v Kobylisích, 203 žen deportovali do koncentračního tábora v Ravensbrücku, 82 dětí zabili plynem v autě (koncentrační tábor Chelmno nad Nerrem) a 6 jich zahynulo následkem nelidského zacházení. Žen se z Ravensbrücku nevrátilo 60.
Nemluvě o tom, že nacisté samozřejmě zabavili majetek, peníze, zvířata a celou vesnici vypálili do základů.
Jak jsem naznačila minulou neděli v Hnízdě, několik obcí ve světě, hlavně v Latinské Americe, připojilo ke svému názvu jméno LIDICE na znamení této tragédie.
Lidice po válce
Po válce se do vlasti vrátilo 143 žen a po dvouletém pátrání i 17 dětí. Základní kámen „nových“ Lidic položili v létě 1947, 300 metrů od původní obce. První domy začali stavět v roce 1948, s těmi postavili i nový obecní úřad, poštu, kulturní dům nebo obchodní centrum. Také došlo k úpravě pietního území – společný hrob lidických mužů, stavba památníku a muzea. Mezi pietním územím a novou vesnicí byl 19. června 1955 slavnostně otevřeli Sad míru a přátelství, kde byly vysázeny tisíce keřů růží z různých částí světa.
Plánem okupantů bylo Lidice zničit, vymazat z mapy i z historie. Ale naopak místo toho se obec zapsala nesmazatelným písmem jako symbol nacistického bezpráví, teroru, velkého hrdinství i obrovské touhy po svobodě.
Boj v kostele
Dalším velkým „milníkem“ tohoto období je boj našich parašutistů v kostele. Dlouho neměli Němci jakékoli informace o tom, kdo zaútočil na Heydricha. 16. června, týž den, kdy popravili v Kobylisích další lidické občany, totiž přišel na služebnu gestapa Karel Čurda z výsadku OUT DISTANCE a prozradil v podstatě vše, co věděl. Do 18. června se skrývala parta ve složení Josef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Valčík, Jaroslav Švarc, Josef Bublík, Jan Hrubý, Adolf Opálka v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Praze, v Resslově ulici.
Čekala je velká přesile skoro osmi stovek nacistů, u sebe měli jen málo munice a jich samotných bylo pouze sedm. Předchozí den spáchal jejich spojenec Jan Zelenka Hajský sebevraždu, to ovšem nevěděli. Po vpádu gestapa spolykal cyankáli, aby se nacistům nedostal do rukou živý. Věděl totiž, co by ho čekalo.
Přípravy na boj
Ve tři hodiny ráno 18. června nacisté předvedli do Petschkova paláce a mučili jejich dalšího spojence, kaplana Petřka. Před čtvrt na pět už gestapo i jednotky SS začaly obkličovat přilehlé okolí kostela. V kostele prohledalo gestapo byty, kanceláře, cestou zatklo kostelníka. Parašutisté se snažili zabarikádovat židlemi, ačkoli věděli, že jsou snadno prorazitelné.
Boj začíná…
Ve 4:19 z empory už parašutisté i přes nedostatek munice pálí a protivník už má prvního zraněného. Ze vstupu do chrámové lodi protivníci pálí ze samopalů, začínají házet granáty a zároveň dokončují obklíčení.
Po páté hodině nastaly zmatky v řadách útočníků, protože jim došlo, že úředníčci s tímhle nic neudělají. Opálka, Bublík i Kubiš zatím statečně drží druhý oddíl před schody. 7členný oddíl SS Deutschland nemá šanci obránce jakkoli přemoci a pak Kubiše zraní granát. Na kůru se parašutisté ještě brání, nacisté pořád ještě nemohou přes schodiště. Ale i přes to už obránci vidí, že situaci nezvládnou.
Těsně před šestou první z obránců páchá sebevraždu kulkou do spánku. Byl to Opálka, jehož zasáhl granát od SS. Hned po něm padne do bezvědomí i Kubiš. Bublík utrpěl vážnější zranění než Opálka, přiložil pistoli ke spánku, vystřelil… Ale ke své smůle přežívá. Němci dobyli kůr a emporu a tyto tři vynesli na ulici k identifikaci svědky. Kubiše s Bublíkem sice pak naložili a nařídili odvézt do lazaretu v Praze – Podolí, ale Bublík zemřel při převozu a Kubiš už se neprobral.
Později našli nacisti další obleky, došlo jim, že jen ve třech tam parašutisté nebyli. Znovu tedy naléhali na Petřka. Ten vypověděl, že v kryptě jsou další čtyři. Gabčík, Valčík, Hrubý a Švarc. Přes Petřka je chtěli donutit, aby se vzdali. Ne. Nacisté se dostali do krypty a stále nutí Petřka, aby parašutisty přemluvil. Dokud se nahoře střílelo, věděli zbývající čtyři, že jsou jejich kamarádi ještě naživu. Ovšem nahoře nastalo ticho a oni neví, co bude s nimi.
„Češi se nevzdávají!“
Asi v 6:25 to Němci zkouší znova. Tentokrát jim parašutisti odpoví „Češi se nevzdávají!“ Do krypty se přes šachtu pokusili dostat dva Němci, ale parašutisti je ostřelovali a poranili. Němci už nevěděli co, tak volali hasiče. U okna kostela byla mříž, tu hasiči sundali snadno, šla skoro sama. K oknu přistavili světlomety, o jeden díky parašutistovi přišli. Ten začal střílet a pak vyhodil zápalnou lahev plnou lihu. Ta hasiče postříkala a donutilo je to ustoupit. Z oknech okolních budov se Němci snažili po parašutistech střílet, ale marně.
Další posila hasičů byla nacisty donucena nasadit do okna hadice a kryptu vytopit, dvě pumpy tam hnaly vodu rychlostí 3 tisíce litrů za minutu. Jednu ze dvou hadic parašutisti žebříkem vyhodili ven, začali střílet a pak z krypty letěla druhá lahev s lihem. Rozbila se. A chvíli nato přišli parašutisti i o žebřík. Poté do krypty házeli Němci slzné granáty, tříštivé granáty – leckteré se jim vrátily. Zabednění ventilace nepomohlo, to parašutisté rozbili a tak utíkal slzotvorný plyn ven. Ne, parašutisté stále vzdorovali jak se dalo.
Ani po osmé ráno boje nekončily. Velitelé na straně Němců se dohadovali, hasiči na jejich rozkaz přestali pumpovat vodu do krypty. Před desátou už parašutistům docházela munice, poslední kulku si schovávali pro sebe, to Němci nevěděli. Donutili hasiče rozbít desku, měli volný vstup do krypty. Nato se ozvaly poslední čtyři výstřely. Úderný oddíl SS vbíhá do krypty, ale už nachází zbylé parašutisty mrtvé. Esesáci jejich těla vynáší ven kvůli identifikaci. Tam je jako svědek spoutaný Čurda a pak také Vlasta (Aťa) Moravec, syn domácích odbojářů.
V 10:10 venku ležela těla hrdinů, kteří se nevzdali a bojovali s obrovskou přesilou do poslední chvíle.
Ležáky
Ležáky byly kamenická osada na břehu říčky Ležák (odtud pravděpodobně název), spadaly pod osadu Habroveč a bylo tam pouze 8 domů. Za války byly úkrytem jak vysílačky, tak výsadku SILVER A. Vypálení osady Ležáky bylo tedy „odůvodněnou“ pomstou za Heydricha.
Obyvatelé údolí, kde byly i Ležáky, se zapojili do odboje už v roce 1939, autodopravce Čeněk Bureš založil odbojovou organizaci ČENDA. Tato organizace pomáhala rodinám zatčených, shromažďovala zbraně a také šířila ilegální tiskoviny. Od začátku roku 1942 pomáhala i tříčlennému výsadku SILVER A. Ten tvořili Jiří Potůček (radiotelegrafista), Alfréd Bartoš a Josef Valčík. Z osady samotné i jejího okolí vysílal právě Jiří Potůček. Valčík se už v dubnu připojil k členům výsadku ANTHROPOID, 6 dní před vypálením Ležáků padl spolu s ostatními (viz výše).
Jednotky SS a protektorátní četníci osadu uzavřeli, shromáždili obyvatele, děti dovezli ze škol. Do sídla gestapa, pardubického Zámečku, odvezli 47 mužů, žen i dětí. 34 dospělých tam popravili ještě týž den, 13 dětí odvlekli. Přežily jen sestry Šťulíkovy, obě se vrátily po válce do vlasti, 11 dětí tehdy zplynovali. Nacisté domy vyrabovali, zapálili a domy hořely celou noc.
Ležáky dnes
Místo této bývalé kamenické osady je národní kulturní památkou a dnes ji připomínají žulové náhrobky s vytesaným křížem, „hrobodomy“. Ty stojí na půdorysech všech osmi domů a mlýna. Historik Jan Němeček vysvětlil i to, proč Ležáky nebyly nanovo postaveny jako stejně postižené Lidice:
Zatímco některé lidické ženy přežily hrůzy koncentračního tábora a vrátily se, v případě Ležáků bylo veškeré dospělé obyvatelstvo zlikvidováno. Už v létě 1942 se rozvinuly podpůrné akce na obnovu Lidic. Bylo to rozhodnutí našeho exilu, že Lidice budou žít, jak zněl název hnutí, které vzniklo ve Velké Británii.
Ono totiž nebylo pro koho osadu obnovit. Všechny dospělé totiž zastřelili v pardubickém Zámečku…
3. července 1942 sice druhé stanné právo i heydrichiáda skončily, avšak válka pokračovala. Paradoxem je, že Ležáky byly komunistickým režimem upozaděny, ačkoli dopadly úplně stejně jako Lidice. Rozhodně bychom na historii, jež se nás týká, neměli zapomínat. Naopak si ji připomínejme, předávejme dalším a především také – vyvarujme se tomu, aby se takové činy opakovaly…
Příště přinesu medailonky jednotlivých parašutistů a osudy těch, kdo jim pomáhali. Máte-li náměty na články, nebojte se ozvat. Ať už tady v komentářích, anebo na discordu.
