Kreativní soutěž máme za sebou. Dnes přinášíme vítězný příspěvek.

Co napsat o WoT, aby to bylo slušné, zároveň aby to nebyl román na pokračování, který by čtenáře unudil k smrti? Toho špatného už bylo napsáno dost a pokusím se tedy ukázat i možná ne tak zábavnou, na první pohled trochu skrytou, ale přesto pozitivní stránku a sám jsem zvědavý, jestli se mi to povede. Tohle je samozřejmě předmluva, která se nezapočítává do počtu slov do soutěže, ale pojďme na to.

Sedím u počítače, přemýšlím, co si zahrát. Je pozdě odpoledne, hra tvrdí, že je rok 2011. Nevím, nějak mě nic nebaví, tak si přečtu novinky a na jednom herním portálu jsem narazil na článek a soutěž, která mě zaujala. Online hra s tanky, hmm, to by mě mohlo bavit. A soutěž o klíče, přístup do uzavřené bety. Otázka jednoduchá, aby správně odpovědělo co nejvíce lidí. Počet klíčů je sice omezený, ale zkusím to. Tanky a online hra, dokonalé spojení, to tu chybí, takže odpovím a klíč je doma.

A takhle začala neskutečná cesta, která trvá až do dnes. Ano, někdy hodně trnitá, ale i když už dávno není tak přitažlivá, už navždy zůstane spojena s velkou částí mého života a neměnil bych.

Ptáte se proč? Je to přece hra, jako každá jiná a navíc i mou osobou často pomlouvána, tolik nervů dokázala přivodit.

Jenže většina online her, které jsme hrál byla buď o tom mít postřeh, rychlá akce, jako CS a nebo fantasy RPG, ale tanky, pomalé boje, navíc přístupné, protože se nejedná o rychlou hru, to mi nenabídla žádná jiná a přitáhla tak specifickou skupinu fanoušků a jejich rodinných příslušníků, to není jen hra, to je pomalu životní styl.

Nebudu říkat, ta a ta hra má nejlepší komunitu. Asi v každé online hře se stane to, že se spojí lidé, kteří se jinak nemají šanci potkat. A ani není žádná výjimka, že online přátelství přerůstá ve vztahy v reálném životě, společné akce a přátelství na celý život.

WoT se ale podařilo něco mimořádného. Dokázalo spojit i generace, které se ve hře nemají šanci potkat. Ten vztah k té vojenské technice mají jak mladí, kluci, holky, ale i lidé v letech a to v množství, které jinde není. Ano, já vím, že i v CS existuje profi team složený ze seniorů, ale jde o jednotky hráčů a hráček. Ve WoT jich jsou stovky, možná mnohem více. A může to být Vás spoluhráč, pokud jste v klanu a on dokáže hrát stejně jako kdokoliv jiný.

Než mě chytnete za slovo, kolik znám špičkových hráčů, kteří mají seniorský věk, neznám. Na tom ale nezáleží. Znám důchodce, kteří dokáží hrát klanové války a i vyhrávat, což je věc, kterou nezažil ani zdaleka každý mladý hráč a to i když jsou v klanu mladých.

Nebudu nikoho jmenovat a není to proto, že bych si nevážil hráčů, které jsem potkal, ale znám se, vím, že bych na někoho zapomněl a bylo by mi to líto. Oni ví a snad se v mém textu poznají.

Ve které jiné hře se Vám stane, že Vám odejde počítač a do týdne Vám přiveze skupina kamarádů jiný. Navíc to spojí se setkáním a parádní akcí? Ve které jiné hře se Vám stane, že Vám při čekání na CW přestane hrát hráčka, protože dostala kontrakce, praskne jí voda a místo hry jede do porodnice? Ve které jiné hře se Vám stane, že jste pozváni na svatbu? Ve které jiné hře se Vám stane, že je sraz v cirkusu s majitelem a můžete koukat na krmení tygrů? Ve které jiné hře se Vám stane, že za Vámi přijede kamarád, jen aby Vás viděl, přestože to má mnoho hodin nazpátek, stojí mu to za to? Ve které jiné hře se Vám stane, že Vám kamarád pošle balíček a k němu jen tak přibalí nečekaný dárek?

Bohužel, WoT je i hra u které jsem zažil i smutné věci, kdy člověk a bohužel nejen jednou vyprovází spoluhráče na poslední cestu.

Mohl bych psát ještě dlouho, co vše šlo a stále lze na WoT zažít. Být ve hře tak dlouho, kdy člověk sledoval první překlad, tolik slibů a nadšení v začátku a kolik lidí se tam vystřídalo. První úspěchy, první zklamání, kdy člověku došlo, že mnohem obtížnější, než vyhrát je dokázat obhájit další dny tu výhru. První diplomatické jednání, kdy se otevřel nový svět a zcela nová tvář WoT. A první podrazy od spojenců.

Změnil jsem se, byl jsem kluk z vesnice, splachovací, flegmatik. Stal se ze mě cholerik a dědek, ale i když mě oči už neslouží, přesto bych neměnil a jsem moc rád, že takhle jízda stále ještě pokračuje.