Před nedávnem se objevil nový premiový odměnový Pz. Sfl. IC, stíhač tanků na IV. tieru. Podvozkem připomíná lehký tank Pz. II G na III. tieru, zde podobnost končí.

Stroj je postaven na prototypu lehkého rychlého průzkumného tanku označeného VK 9.01 (VK = Vollkettenkraftfahrzeug = plně pásové vozidlo, 9 = hmotnostní kategorie 9 tun, 01 = první vývojová varianta), který měl nahradit starší Panzer II. Vývoj tohoto tanku začal v červnu 1938, velmi složitý tank s překrývajícími koly velkého průměru s torzními tyčemi, s osmistupňovým poloautomatem VG 15319 od firmy Maybach. Pohon tanku měl zajišťovat motor Maybach HL 45 o výkonu 150 koní při 3800 ot./min. Posádka tanku měla být tříčlenná, ve složení typickém pro všechny verze PzKpfw II. Řidič tanku měl ovládat tank pomocí volantu. Výzbroj vozu tvořila kombinace kulometu MG 34 a kanonu KwK 38 ráže 20 mm. Jedna novinka zde však přece jen byla. Zbraně měly být u VK 9.01 vertikálně stabilizované. Stabilizace zbraní v podstatě umožňuje vedení mířené palby i za jízdy. Tento konstrukční prvek zapadal do celkové snahy o maximální rychlost vozidla. Vždyť k čemu by tanku byla úžasná maximální rychlost, kdyby musel kvůli každé ráně zastavit a znovu se rozjet?

Nový tank se však stále nedařilo vyladit a první kompletní prototyp VK 9.01 byl zřejmě dokončen až v dubnu 1941. Kompletní tank vážil 10,5 tuny a jeho maximální teoretická rychlost činila úctyhodných 67 km/h (dokončené tanky však prý dostaly omezovač, který nedovolil překročit rychlost 65 km/h). Armáda nebyla spokojena a odeslala stroje zpět k předělání. Během dalších vývojových prací měly býti dosazeny jiné převodovky či řízení pomocí pák. Jeden z nich dostal dokonce označený VK 9.02, lišil se pouze jinou řídicí jednotkou.

Z projektu VK 9.01 byl odvozen ještě jeden vývojový typ, který dostal označení VK 9.03. Od svého vzoru se měl lišit v podstatě pouze silnějším pancéřováním a výkonnějším motorem. Paradoxní je, že pancíř byl zesílen pouze na bocích, zatímco na čelních partiích zůstal 30 milimetrový. Měl býti vyzbrojen zajímavou zvláštní protitankovou puškou MK 8202. Tato zbraň se později stala známou pod názvem schwere Panzerbüchse 41 (tedy těžká protitanková puška vzor 41), zkráceně sPzB 41. Zbraň využívala hlaveň s proměnlivou ráží. U nábojové komory měla hlaveň vnitřní průměr 28 mm, u ústí pak pouhých 20 mm. Střílelo se z ní tedy speciální municí s tvrdým jádrem ale měkkým obalem, který se při průchodu hlavní deformoval. Zužující se hlaveň způsobovala extrémní zrychlení střely až k hodnotám 1400 m/s. Díky tomu dokázala tato poměrně lehká zbraň probít ze vzdálenosti 500 metrů skloněný pancíř o síle až 40 mm (někdy bývá uváděno dokonce 52 mm). Do tanku byla upravena a přeznačena na 2,8cm KwK 41. Žádné fotografie ovšem nedokazují, že by tank byl takto vyzbrojen.

Všechny projekty VK 9.01; VK 9.02 a VK 9.03 byly ukončeny v březnu 1943 a přednost dostal slibnější projekt VK 13.01, z něhož se přes VK 13.02 stal VK 13.03, lépe známý pod bojovým jménem Luchs, ale to jiná kapitola.

Pz. Sfl. Ic

Podvozek VK 9.01 byl použit na projekt stíhače tanků. Projekt byl inspirován úspěšným nasazením lehkého stíhače tanků Panzerjäger I ve francouzském tažení v květnu roku 1940. Koncept protitankového děla instalovaného v částečně otevřené kabině na podvozku lehkého tanku se zdál životaschopný, chtělo to ale něco lepšího než „provizorní“ Panzerjäger I. Za hlavní zbraň nového stroje byl zvolen protitankový kanon PaK 38 ráže 50, který právě přicházel do výroby. Návrhem konstrukce stroje byla v červenci 1940 pověřena firma Rheinmetall-Borsig.

Vozidlo dostalo označení Pz.Sfl. Ic (Panzerkampfwagen Selbstfahrlafette Ic = obrněné bojové vozidlo samohybný kanon Ic (doslovný překlad)) a návrh jeho konstrukce byl dokončen zřejmě na jaře 1941. Podvozek a trup byly převzaty téměř beze změn, pouze na boky trupu, nad pásy, byl podle všeho navařen dodatečný pancíř. Kabina byla naopak podstatně upravena. V její čelní stěně zůstal jen jeden průzor (samozřejmě ten řidičův) a kabina se rozšířila do boků až nad blatníky pásů. Strop kabiny byl z větší části odstraněn, aby vznikl dostatečně hluboký bojový prostor pro obsluhu kanonu. Zepředu a z boků byl pak tento prostor obehnán pevnou pancéřovou nástavbou, jejíž čelní deskou procházela hlaveň zmíněného kanonu 5cm Pak 38 L/60.

5 cm Pak 38 mohl proniknout 69 mm pancíře na 100 m při použití 5 cm Panzergranate (Pzgr.) 39 (APC). Dokonce 130 mm s 5 cm Pzgr. 40 (APCR). Ve vzdálenostech 1 000 m se penetrace snížila na 48 mm, respektive 38 mm. Je však důležité si uvědomit že zásoby 5 cm Pzgr. 40 nábojů APCR bylo omezeno kvůli wolframovému jádru. Wolfram byl cenný materiál, který byl ve válečném Německu nedostatkový a potřebný materiál pro mnoho dalších průmyslových účelů. Tím pádem posádky měly jen pár kusů této munice pro nejhorší situace.

Na podzim roku 1941 byly vyrobeny dva zkušební prototypy. I přes původní velké plány nakonec nebyla sériová výroba zahájena. Důvodem bylo jednak ukončení samotného projektu VK 9.01, ale také plány na stavbu podstatně silnějšího stíhače tanků Marder II na podvozku Panzer II Ausf. D. Oba postavené prototypy Pz.Sfl. Ic se nakonec v rámci 559. praporu stíhačů tanků dostaly na východní frontu. Jeden z nich je dokonce uveden jako stále provozuschopný v hlášení z 20. srpna 1942.

Nakonec nedokončený model ze supertestu