Tank, jemuž nepřála doba

IS-7, ikona hry World of Tanks, se zrodil v době, kdy se průmysl a nejen tankový, musel vyrovnat s koncem války. Vše se měnilo, sovětská vlajka nad Říšským sněmem předznamenala obnovu zničených měst a továrny se stěhovaly zpět do míst, z kterých se evakuovaly po německém vpádu.

Vojenskou techniku používanou během bojů bylo nutné modernizovat, zvýšit její spolehlivost a tím prodloužit životnost, jelikož nehrozily okamžité bojové ztráty. Novou poválečnou doktrínu mělo na starosti Ministerstvo dopravního inženýrství, které vzniklo transformací Komisariátu tankového průmyslu v prvních měsících roku 1946. Důsledkem této změny zaniklo mnoho projektů a na zbylých se pracovalo o poznání pomaleji.

Jedním ze strojů, na kterém práce neustaly, byl i Object 260. Na projektu pracovala návrhářská kancelář Josefa Kotina v Experimentálním závodě č. 100. Vozidlo mělo představovat vrchol sovětské tankové techniky v třídě těžkých tanků. Přes různé návrhy, jako například Object 257, 258 či 259, byl během roku 1945 za nejlepší zvolen poslední návrh s označením Object 260, jež později nesl jméno IS-7.

Později na vývoji stroje pracovalo přes dvacet různých vědeckých zařízení a institucí, které představily do té doby jedinečná technická řešení a inovace, některé z těchto věcí nebyly doposud použity při konstrukci tanku nebo příbuzné technice.

Nový tank připomínal svého předchůdce, tak jako on využíval zkoseného čelního pancíře nazývaného štika. Jen jeho síla činila 150 mm oproti IS-3 s pouhými 100 mm. V září 1945 byly dokončeny plány IS-7. Celková hmotnost vozidla dosahovala 65 tun.

Pro takový kolos neexistoval motor. Práci na novém motoru s jmenovitým výkonem mezi devíti až dvanácti sty koňských předložila továrna Kirov s továrnou č. 500. Nový motor dovoloval stroji jet až 60 km/h na zpevněném terénu a poloviční rychlostí na měkkém. V praxi se však neosvědčil, po testování na dvou strojích padlo rozhodnutí o použití motoru M-50T s výkonem 1050 koní, který se používal při konstrukci námořních lodí.

O „pohodlí“ tankistů se staralo odpružení torzními tyčemi, i zde se nalézaly prvky, které do té doby nebylo vidět na sovětské technice. Například díky různým hydraulickým posilovačům a dvojčinným tlumičům se tank pohodlněji ovládal.

Původní plán pro Obj. 260 počítal s použitím děla ráže 122 mm, práce na děle se ale nepodařilo dokončit včas. Konstrukční kancelář v Ordance dostala za úkol vývoj děla ráže 130 mm označeného S-26. Nové dělo vycházelo za parametrů námořního děla B-13. Kadence 6 ran za minutu zajišťoval automatický nabíjecí systém s dopravníkem munice. Sekundární výzbroj tvořil spřažený kulomet ráže 14,5 mm doplněný celkem šesti kulomety ráže 7,62 mm

První IS-7 sjel z výrobního pásu 8. září 1946, ještě do Vánoc dosáhl nájezdu 1000 km a z hlediska zkoušek byl tank prohlášen za úspěšný. Druhý stroj sjel z pásu za dlouhé tří měsíce, přesně 25. prosince ’46. Dalo by se říct, že druhá IS-7 nevyjela dále než z výrobní haly. Tyto dva před-produkční stroje jsou jediné, které byly dokončeny. Dílčí části dalších vozidel byly použity při vývoji různých typů pancíře.

Kancelář v Ordance navrhla dělo S-70, vývoj S-26 nebyl dokončen. Bylo vyvinuto nejen nové dělo, i zaměřovací zařízení dostalo mnoho úprav a vylepšení pro zlepšení jeho přesnosti a zaměřování nepřátelských cílů. Úsťová rychlost protipancéřové střely činila 900 m/s při váze projektilu 33,4 kg. Obranu proti pozemním a vzdušný cílům tvořil dálkově ovládaný kulomet na věži. Další obranu tvořilo osm kulometů.

Ochranu proti požáru vozidla, zajišťoval hasicí systém umístěný v motorovém prostoru, dovoloval až tři použití a byl automatizován.

Pětičlenná posádka byla tvořena řidičem, velitelem sedícím ve věži vpravo, střelcem sedícím ve věži vlevo a dvou nabíječů, kteří obsluhovali i kulomety.

Během letních měsíců roku 1948 vyrobil závod Kirov další čtyři tanky IS-7. Testování vozidel ukázalo na výtečné chování vozidla v terénu, bez problému bylo dosaženo rychlosti 60 km/h na zpevněné ploše. Celková mobilita tanku překvapila výbor ze Strany. Střelby tanku dokázaly, že dělo S-70 je prakticky dokonalé. Balistická ochrana dosáhla výborné úrovně, když odolala německým dělům ráže 128 mm a dokonce i vlastní stotřiatřicítce. Psi použití během testu místo posádky přežili, o jejich duševním stavu je jediná informace – cítili se prý trochu nesví.

Během zkoušek došlo i k několika nepříjemným incidentům. Jeden tank shořel po požáru motoru, když ho hasicí system nedokázal uhasit a druhý byl poškozen při jízdních zkouškách. Při incidentech nikdo nezahynul. Celkově testy byly prohlášeny za úspěšné.

Přes nesporné kvality IS-7 nedopadl tank dobře. První série, jež měla čítat 50 vozidel, nebyla z finančních důvodů dokončena. SSSR si zkrátka tak drahý tank nemohlo dovolit a začal se orientovat na levnější „střední“ tanky. To je ale úplně jiná historie. Nezanedbatelný problém činila i infrastruktura, hlavně ta železniční. Postupně byly práce na IS-7 zakončeny a na vozidla začal sedat prach.

Předpokládanými soupeři tohoto predátora byl americký M 103 a britský Conqueror. Jejich 120 mm děla nebyla pro IS-7 respektive Obj. 260 výraznější hrozbou. Oba tanky převyšoval i mobilitou a rychlostí, která byla téměř dvojnásobná (60 km/h proti 34 km/h), také jeho velikost byla menší v porovnání s kterýmkoliv z nich. A to vše při stejné hmotnosti. Tank by ohrožovaly až stroje další generace, vyvinuté v 70. a 80. letech 20. století.

V době začátku sériové výroby IS-7, se stal prakticky zastaralým. V roce ’49 vzniká NATO a studená válka začíná na plno. Hlavní slovo má jádro a letectvo. Lokální bojiště ovládají menší a levnější zbraňové systémy počínaje lehkými vozidly až po střední tanky.

I přes svoje nesporné kvality a jedinečná konstrukční řešení nebyla doba tomuto tanku nakloněna. Jeho sláva zůstala daleko za T-10. Poslední dochovaný tank IS-7 je umístěn v Kubince nedaleko Moskvy.

---

Na závěr titulní obrázek Kipinky