Medailonky a osudy
Konečně přináším medailonky našich parašutistů. Taky nezapomenu na osudy těch, kteří jim pomáhali. A ani nezapomenu na ty, kdož zradili.
Před 14 dny jsem slíbila medailonky, tak tady jsou. Naši parašutisté pocházeli z různých koutů republiky, ale všechny spojovaly útěk do Francie, přesun a výcvik v Anglii, úkryt v kostele a také vlastenectví.
Jaroslav Švarc (TIN) /11.5.1914 – 18.6.1942/
Narodil se ve Velkém Újezdu u Olomouce, do rodiny tesaře. Původně měl být taktéž tesařem, ale nakonec se vyučil cukrářem a cukrařinou se živil do roku 1936, kdy šel na vojnu. V armádě do 1939, s okupací se nikdy nesmířil, odešel do zahraničí a ve Francii se připojil k druhému pěšímu pluku. Jakmile Německo obsadilo Francii, byl i s ostatními vojáky převezen do Anglie. S L. Cupalem se později stal členem paradesantního výsadku TIN a měli provést útok na Emanuela Moravce, tehdejšího protektorátního ministra školství. 29.4.1942 se při seskoku zranil, s Cupalem už se nesešli. Poté se na „vlastní pěst“ vydal do Prahy, kde potkal A. Opálku.
V Praze se snažil vyléčit, ukrýval se, kde se dalo a jako první odešel po „atentátu“ na Heydricha do úkrytu v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Spolu s ostatními zemřel vlastní rukou 18.6.1942. Roku 1945 in memoriam ho povýšili do hodnosti nadporučíka pěchoty a hodnost podplukovníka získal před 21 lety, v roce 2002.
Adolf Opálka (OUT DISTANCE) /4.1.1915 – 18.6.1942/
Narodil se v Rešicích u Moravského Krumlova, úspěšně odmaturoval na obchodní akademii a v době vojenské služby se dostal na vojenskou akademii. Mnichovská zrada a rozpad republiky v březnu 1939 ho zastihly v hodnosti poručíka horské pěchoty. Po „návratu“ do vlasti se ani tomuto výsadku nevyhnula navigační chyba a od této chvíle měli smůlu v patách. Ať už šlo o Čurdovu zradu nebo sebevraždu třetího člena výsadku – Ivana Kolaříka.
Adolf Opálka si pojistil to, aby se nedostal nacistům do rukou. Spolkl ampuli s jedem a zastřelil se.
Jan Kubiš (ANTHROPOID) /24.6.1913 – 18.6.1942/
Narodil se v Dolních Vilémovicích, jihovýchodně od Třebíče, jeho otec byl obuvník. Sám Jan pracoval jako čeledín, přivydělával si prací topiče a působil i v tělovýchovné jednotě Orel. V pětatřicátém ho odvedli k pěšímu pluku do Jihlavy. Zařadili ho do poddůstojnické školy a v armádě zůstal i po ukončení vojenské služby. Sloužil v Opavě, tam ho hodnotili jako „kamarádského, klidného, mírné povahy, vytrvalého“.
V době mobilizace zastával funkci zástupce velitele čety u strážního praporu pěšího pluku, jemuž byl přidělen úsek opevnění na Opavsku. Po Mnichovu se vrátil domů, pracoval v cihelně, dlouho tam nebyl. Po okupaci se ilegálně přesunul do Polska, přihlásil se do československé vojenské jednotky a tady mu do cesty osud přihrál Gabčíka. Oba sloužili v Alžírsku, oba se připojili k československé armádě ve Francii. V Anglii se stal Kubiš velitelem čety a v březnu roku 1941 ho povýšili na rotmistra pěchoty. Ke konci prosince 1941 byl s Gabčíkem vysazen nad protektorátem (díky chybě navigace vysazeni v Nehvizdech u Prahy místo u Ejpovic na Plzeňsku), útok na Heydricha naplánovali do posledního puntíku, splnili.
Zemřel vykrvácením na následky zranění z boje. Z jeho široké rodiny pak zatklo gestapo 250 lidí, nejbližší rodinu poslali do Mauthausenu, kde ji popravili spolu s nejbližšími spolupracovníky a rodinou Josefa Valčíka 24.10.1942. Po Kubišovi pojmenovali ulici v Praze 8, Třebíči nebo Pardubicích.
Josef Gabčík (ANTHROPOID) /8.4.1912 – 18.6.1942/
Pocházel z obce Poluvsie, nedaleko Žiliny. V Rájeckých Teplicích absolvoval měšťanskou školu, přestěhoval se do Čech, vyučil se tu kovářem a v Žilině strojním zámečníkem.
Roky 1934-1937 byly ve znamení poddůstojnické služby u pěšího pluku v Košicích, později pracoval ve vojenské chemické továrně. Po zdravotním úrazu se stal vedoucím skladu chemických otravných látek. Po příchodu nacistů spáchal Gabčík sabotáž – odmítl nacistům vydat plány a klíče od skladu bojových látek. Hrozilo mu zatčení, 5. května 1939 přešel hranice do Polska, kde se přihlásil do československé vojenské jednotky a setkal se s Kubišem.
Po útoku na Heydricha špatně nesl, že mu zbraň v osudové chvíli selhala, ale nemohl dělat nic. Ovšem ještě hůře nesl vypálení Lidic. S Kubišem i uvažovali, že se dobrovolně vydají gestapu. Ovšem po Čurdově zradě už to nebylo potřeba. V kostele padl vlastní rukou.
Po roce 1948 přejmenovali jihoslovenskou obec Beš (okr. Dunajská Streda) na Gabčíkovo a přeneseně i nedalekou přehradu na Dunaji. Gabčík i Kubiš byli několikrát vyznamenáni.
Josef Bublík (BIOSCOP) /12.2.1920 – 18.6.1942/
Narodil se v Bánově a měl 5 sourozenců. Po maturitě na uherskobrodském gymnáziu nastoupil na právnická studia, ale kvůli zavření škol okupanty je nedokončil. V červenci 1940 ho z Francie evakuovali do Anglie, povýšili ho tam na desátníka aspiranta a dobrovolně a odvážně se přihlásil k plnění zvláštních úkolů. Zařadili ho k Hrubému a Koubovi do výsadku BIOSCOP. Společně s výsadkem Bivouac měli provádět sabotážní práce v továrnách, hlavně ve vsetínské Zbrojovce a také na některých moravských železničních tratích. Bublíkův výsadek seskočil na Křivoklátsku, bohužel s odbojem se nespojili a tak hurá do Prahy.
V pouhých 22 letech spáchal v kostele po boku svých druhů sebevraždu. Povýšení in memoriam ho neminulo. 1945 – poručík pěchoty v záloze, 1948 – nadporučík pěchoty, 2002 – podplukovník v záloze. Jeho jméno nese Základní škola v Bánově a ulice v Praze – Kobylisích.
Jan Hrubý (BIOSCOP) /4.3.1915 – 18.6.1942/
Jeho rodištěm jsou Kunovice na Uherskohradišťsku. Ze 4 sourozenců byl nejmladší, vyučil se číšníkem. Na podzim 1937 nastoupil k vojenskému výcviku v Trebišově, u hraničářského praporu. Od dubna 1939 byl na trvalé dovolené, odstěhoval se do Kielu a pracoval tam. O první útěk se pokusil na dovolené v protektorátu, psal se rok 1940. V Maďarsku ho zadrželi a poslali zpátky. Ale druhý útěk už se povedl a dostal se do Anglie, kde nastoupil ke zvláštním službám a přiřadili ho k Bublíkovi s Koubou (spolu s Bivouac sabotáže výroby a dopravy). Patřil do skupiny ukrývající se v kostele po útoku na Heydricha, zastřelil se v kryptě po boku Gabčíka, Švarce a Valčíka.
Posmrtně jmenován podporučíkem pěchoty a povýšen na poručíka pěchoty 1945, dále povýšen 1948 (nadporučík pěchoty) a 2002(podplukovník pěchoty).
Z parašutistů v kostele zbývá poslední. A jmenuje se…
Josef Valčík (SILVER A) /2.11.1914 – 18.6.1942/
Narodil se ve Smolině u Valašských Klobouk do velké rodiny. Vyučil se koželuhem, uprchl z vlasti – ale vlastencem zůstal. Výsadky Anthropoid, Silver A a Silver B byly společně vysazeny v prosinci 41. Ještě v lednu 1942 ho povýšili do hodnosti podporučíka a také získal toto ocenění: Československý válečný kříž za statečnost. Aktivně se podílel na útoku na protektora Heydricha, k němuž došlo 27.5.1942. S ostatními bránil kostel do poslední chvíle a bylo mu necelých 28 let, když se zastřelil.
In memoriam povýšen na plukovníka roku 2002.
Další popravení
Možná si ještě vzpomenete, že 27.9.1941 nechal Heydrich zatknout protektorátního předsedu Aloise Eliáše, hned po svém příjezdu. Přímý rozkaz k jeho popravě zastřelením přišel od Heinricha Himmlera a rozsudek byl vykonán 19.6.1942.
Mezi ty, na nichž si gestapo „zhojilo rány“, patřili například kaplan Vladimír Petřek, farář Václav Čikl, duchovní Gorazd (vlastním jménem Matěj Pavlík) či představitel církve Jan Sonnevend. Gestapo je zajalo, mučilo a zavraždilo za krytí parašutistů v kostele a za to, že pomáhali odboji. Popraveni byli 4. září 1942 na kobyliské střelnici.
Marii Sonnevendovou zabili v Mauthausenu 24.10.´42 spolu s dalšími (viz konec u Jana Kubiše). A nebyli jediní. Jen v Mauthausenu zemřelo rukou nacistů víc jak 260 spolupracovníků. Nevím, jestli někdo z vás už slyšel jméno Anna Letenská. Byla to divadelní a filmová herečka a poskytla útočiště doktoru Lyčkovi, jenž léčil zraněné Gabčíka a Kubiše, jak víme z nedávna. Pokud byste chtěli vědět, kdo další s nimi zemřel nacistickou rukou, tady je smutný seznam. Najdete tam i Jindřišku Novákovou…
Doktor Lyčka do rukou nepříteli nepadl. Udělal totéž, co výsadkáři v kostele – s přítelem Kotrbou spáchali sebevraždu 21.7. .
Zrádci
Nejvíce byli vidět tito dva. Čurda a Gerik. Čurda udal ze strachu o rodinu, Gerik se přihlásil na pražském policejním ředitelství a odtamtud putoval na gestapo.
Karel Čurda – Jerhot (OUT DISTANCE) /10.10.1911 – 29.4.1947/
Narodil se v jižních Čechách, na Třeboňsku, pocházel ze 6 dětí. Vychodil obecnou a měšťanskou školu, byl dělníkem. Za války taktéž absolvoval kolečko Francie – Anglie – výcvik – seskok, ale onemocněl a vrátil se do Nové Hlíny k matce. Tam se dověděl, že k atentátu došlo a dostal strach. Napřed 13.6. 1942 poslal anonymní udání, to nikdo nebral vážně a tak se 16.6. přihlásil v Petschkově paláci v Praze. Řekl vše, co věděl. Část odměny dostal – 2 miliony říšských marek, v Praze pak žil pod příjmením Jerhot, za ženu si vzal Němku a měl s ní syna. Gestapo ho využívalo jako provokatéra, dokud nezačal pít a nepřestal jim být užitečný. Po válce byl dopaden při pokusu o útěk, zatčen, odsouzen k trestu smrti a oběšen v pankrácké věznici.
Villiam Gerik (ZINC) /28.12.1920 – 29.4.1947/
Narodil se v tehdejším Slovenském Mederu (dnes Palárikovo). Otec byl kolář, matka ženou v domácnosti. Ani jeho neminulo kolečko Francie – Anglie – výcvik – seskok, ale výsadek Zinc se rozdělil. Gerik se dostal ke gestapu, stejně jako Čurda prozradil i kontakty, prošel samotku na Pankráci, Terezín, Dachau a po osvobození a návratu sklapla past. Mimořádný lidový soud ho 29. dubna 1947 uznal vinným ze zločinu vojenské zrady a odsoudil k trestu smrti. Téhož dne v 11.45 byl společně s Karlem Čurdou popraven. Čestmír Šikola, který oba vyslýchal, označil trest smrti pro Gerika jako příliš tvrdý, potvrdil to i Eduard Stehlík, vojenský historik, spisovatel a ředitel Památníku Lidice.
Vím, že jsou moje slohy dlouhé a vyčerpávající, ale i přesto mě zajímají vaše názory a myšlenky. Podělte se o ně v komentářích. Existuje něco, co by vás z historie zajímalo a není to tu? Pište pište a na viděnou u dalších článků.
