Staghound Mk. III – dnes přinášíme historické informace o „britském“ kolovém vozidle šesté úrovně. Informací bude opět trošku víc.

Včera jsem psal o AEC Armored Car, novém kolečkovém Britovi páté úrovně, dnes přináším historické informace o Staghound Mk. III – britském kolovém vozidle 6. úrovně.

Ano, i toto vozidlo existovalo. Trošku problém může být v tom, že se jedná o kolový tančík, jenž vyvinuli Američané. Staghound T17 pro pro americkou armádu vyvinula společnost Chevrolet jako nový těžký obrněný vůz. Americké ozbrojené síly však postupem času od objednávky ustoupily. Vůz (pod označením Staghound T17E1) využívala především britská armáda v rámci programu Lend and Lease. Některá z těchto vozidel sloužila až do 80. let. Mezi státy, které je používaly, patří Austrálie, Kuba, Itálie, Libanon, Kuba a pár kusů dokonce používali i naši severní sousedé – Poláci.

Vývoj:

V červenci 1941 vydal US Army Ordnance specifikace pro střední obrněný vůz spolu se specifikací pro těžký obrněný vůz (který vyústil v T18 Boarhound ). Ford Motor Company postavil šestikolový prototyp, který měl všechna poháněná (6×6). Nesl označení T17. Oproti tomu Chevrolet vyvinul čtyřkolový prototyp, také se všemi poháněnými koly (4×4).  Model nesl označení T17E1.  Shodou okolností ve stejné době hledala Britská nákupní komise střední a těžká obrněná auta pro použití ve válce v severní Africe.  Američané o vozidlo neměli nakonec zájem. Vývoj ale pokračoval pro britskou armádu.

Oba T17 a T17E používaly stejnou věž, kterou navrhli v Rock Island Arsenal s britskými požadavky, a ty požadavky řídily některé konstrukční prvky, jako je umístění alespoň dvou členů posádky do věže nebo umístění rádia tak, aby bylo blízko velitele. 

Britové pojmenovali sérii T17E Staghound. Britští styční důstojníci byli v kontaktu s Macphersonem, inženýrem Chevroletu odpovědným za projekt. Využili možnosti ho ovlivnit natolik, aby vytvořil něco, co splňovalo všechny jejich požadavky. V souladu s tím v prosinci britská nákupní komise „formálně požádala“ o výrobu 300 vozidel. Americká armáda povolila výrobu 2 000 kusů v lednu 1942. Britové potvrdili svou objednávku v březnu 1942,. Převzali pilotní stroje T17E na testování. Testování ukázalo nedostatky, ale očekávalo se, že budou opravitelné. Britové tedy objednali dalších 1 500.

Do výroby se dostal v říjnu 1942. Americká armáda svolala výbor, aby prozkoumala stav mnoha projektů obrněných vozů a doporučila v prosinci 1942 zrušení větších konstrukcí a standardizaci na menší vozidlo. Toto lehčí vozidlo by se objevilo jako vozidlo M8 Greyhound. Nicméně Britové požádali o pokračování výroby T17E1 pro Spojené království v rámci projektu Lend-Lease. Celkem v USA vyrobili 3 844 Staghoundů.

Použití:

Staghound vynikal inovativním designem, ten zahrnoval některé pokročilé funkce. Měl dva dozadu směřující šestiválcové motory s automatickými převodovkami (se 4 rychlostními stupni pro jízdu vpřed a 1 pro jízdu vzad) a poháněly obě nápravy přes rozdělovací převodovku. Na výběr byl pohon dvou nebo čtyř kol. Oba motory bylo možné za pohybu vypnout a vyjmout z hnacího ústrojí. Navíc bylo zabudováno čerpadlo posilovače řízení, které bylo možné ručně zapnout nebo vypnout z přístrojové desky řidiče v závislosti na podmínkách řízení. Komponenty řízení a zavěšení byly přímo připojeny k trupu, protože konstrukce byla dostatečně tuhá, aby se obešla bez nutnosti samostatného podvozku.

Staghound se používal především v závěrečném období tažení v severní Africe, na Středním východě. Využívala ho také italská armáda, byť pro použití v Itálii nebyl vzhledem ke své velikosti vhodný. V menší míře se používal také v severozápadní Evropě v období 1944-1945.

Po válce Staghoundy využívaly menší země NATO v Evropě a na Blízkém východě. Například Staghound Mk. III a Mk. I využívaly během libanonské občanské války křesťanské i muslimské milice. Poslední novou variantou Staghound, nabízenou na export, byl pravděpodobně švýcarský model dovybavený několika moderními balíčky výzbroje, včetně 30mm a 47mm protitankových děl. Tuto variantu nabízeli do Sýrie, bohužel bez výrazného úspěchu.

Varianty:

Verzi 4×4  pro Británii vyrobil Chevrolet 2 844 kusů.

Staghound Mk I 

T17E1 využíval 37mm kanón M6 a koaxiální kulomet M1919A4 Browning ráže 30 a 2 palcovým kouřovým minometem v otočné věži. Trup disponoval druhým kulometem 30 M1919A4 Browning. Některé T17E1 disponovaly dalším kulometem M1919 ráže 30 pro protiletadlovou obranu.  Věž měla elektrický posuv a  koš kolem věže (který omezoval množství vnitřního prostoru pro posádku). 37mm dělo využívalo gyroskopický stabilizátor.

Tato varianta měla pětičlennou posádku: velitel, nabíječ, střelec, řidič a kulometčík.

Vozidla bojovala s britskou, svobodnou polskou, kanadskou, novozélandskou, indickou a belgickou armádou v Itálii, Řecku a severozápadní Evropě. Po válce došlo k dalším akcím v Řecku, na Kubě, v Nikaragui, Libanonu a Rhodesii.

Staghound Mk II

Jednalo se o polní přestavbu s 3 palcovou houfnici Mk 1 pro podporu bojů z blízka. Houfnice nahradila 37 mm dělo ve věži. Tančík neměl ani příďový kulomet. Není známo, kolik kusů Američané vyrobili.

Staghound Mk III – WoT varianta

Staghound Mk. III využíval věž převzatou z Crusardera  vyzbrojenou 57 mm dělem a 7,92 mm kulometem Besa. Některé varianty byly vybaveny věží AEC Armored Car Mk III se 75 mm kanónem. Tato varianta ovšem nedisponovala příďovým kulometem. Tanky se do roku 1945 využívaly na frontové linii, kde sloužily těžkým jednotkám obrněných vozů. Celkový objednaný počet se pohyboval kolem 100–300. Po válce tuto verzi používali v ​​Dánsku a Libanonu.

Velitelský Staghound

Toto vozidlo bylo využíváno bez věže pouze s radiovým vybavením.

T17E2 (Staghound AA)

T17E2 byl T17E1 vybavený věží Frazer-Nash s dvěma 12,7 mm těžkými kulomety M2 Browning. Věže původně vyrobili američané pro britské motorové torpédové čluny. Na základě tohoto požadavku věž přepracovali. Vozidlo vezlo 2 610 nábojů. Věž byla otevřená a díky elektrohydraulickému systému posuvu se otáčela maximální rychlostí až 55 stupňů za sekundu. Posádku tvořily tři osoby: velitel/střelec, nabíječ a řidič. Výroba skončila v dubnu 1944. Celkem svět spatřil 1000 kusů těchto obrněnců.

T17E3

T17E1 využíval věž ze 75mm houfnicového tančíku M8 nesoucího 75mm houfnici M2/M3. Testy probíhaly v prosinci 1943, ale nikdy se nedostal do výroby.

Radpanzer Staghound

Švýcarská varianta Staghound Mk I., kde 37 mm dělo nahradili švýcarským 47 mm kanónem Pak 41.

Radpanzer Staghound mit Versuchswaffen („se zkušební zbraní“)

Švýcarský prototyp pro střelbu Staghound Mk I. Příďový kulomet byl nahradili švýcarským a 37 mm dělo vyměnili za automatické Hispano-Suiza HS.820.

 

Líbí se vám?