Kulaté 80. výročí od atentátu na Heydricha – operace ANTHROPOID

Kdo na základce vnímal, ví, že dne 27.5.1942 spáchali českoslovenští parašutisté dlouho připravovaný atentát na Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora. Taktéž by si leckdo možná i vzpomněl, jak to celé dopadlo a co se semlelo později… Ale nyní se podíváme, co osudnému dni předcházelo, jak proběhl samotný atentát a taky na to, jaké byly následky.

Září 1941

V září 1941 odeslali stárnoucího Konstantina von Neuratha z údajně „zdravotních důvodů“ na dovolenou, od počátku války byl říšským protektorem v Protektorátu Čechy a Morava (PČM). 27.9. tedy místo něj přijel Reinhard Heydrich, jeden z nejmocnějších mužů nacistického Německa. Nejen, že jsme v tu dobu byli pro Německo důležití kvůli zbrojnímu průmyslu, ale Heydrich přijel i kvůli tomu, že Němci měli strach kvůli zvyšující se aktivitě československého odboje.

Sotva Heydrich přijel, už začal zatýkat. První na „ráně“ byl Alois Eliáš, jehož už delší dobu podezřívali, že spolupracuje s čs. odbojem. A hned o den později vyhlásil stanné právo na území oberlandrátů Praha, Kladno, Hradec Králové, Brno, Olomouc a Moravská Ostrava. To se 29.9. rozšířilo i o 3 okresy z oberlandrátu Zlín.

Přišlo období strachu a teroru, stanné soudy znaly jen tři rozsudky: „osvobozen“, „trest smrti“ anebo „předán gestapu“. To znamenalo odvoz do koncentračního tábora. První den platnosti stanného práva popravili někdejší činitele odbojové organizace Obrana národa generály Huga Vojtu a Josefa Bílého. Toto období strachu trvalo až do 20. ledna 1942, stanné soudy 500x přikleply trest smrti a 2200 zatčených poslaly do koncentračních táborů.

 

Kdo byl Reinhard Heydrich?

Plným jménem Reinhard Tristan Eugen Heydrich se narodil 7.3.1904 v Halle an der Saale (Halle nad Sálou) do dobře situované měšťanské rodiny. Jeho otcem Richard Bruno Heydrich byl hudební skladatel, operní pěvec a poté i ředitel hallské konzervatoře. Jeho matkou byla Elisabeth Anna Marie Amalie Heydrichová, za svobodna Krantzová. Jména Reinhard a Tristan dostal podle hrdinů oper Amen (dílo jeho otce Richarda) a Tristan a Isolda (Richard Wagner) a jméno Eugen měl po dědečkovi z matčiny strany (Eugen Krantz byl ředitelem Drážďanské královské konzervatoře). Reinhard měl starší sestru Marii a mladšího bratra Heinze-Siegfrieda. Jako dítě byl vzpurný, paličatý a neměl kamarády, i ve škole se mu spolužáci posmívali. Měl totiž vysoký mečivý hlas, spolužáci mu dali přezdívku Icik a tím se rozjely teorie o jeho částečně židovském původu (ovšem to doteď nikdo nepotvrdil).
Po skončení první světové války ve svých 14 šel do Freikorps (původně dobrovolnické armády, ve 20. století se tak nazývaly pravicové polovojenské organizace v Německu), kde byl asi rok. Jeho účast v bojích proti bolševikům byla ovšem jen formální kvůli tomu, že byl mladý a neměl žádné bojové zkušenosti.
Vystudoval gymnázium, po něm se dal k námořnictvu. Na důstojnickou školu v Kielu nastoupil roku 1922 a sloužil na křižníku Berlin patřícímu německému námořnictvu. Ovšem po milostné aféře s jednou dívkou a jejím otěhotnění ho v roce 1931 z námořnictva propustili.

Reinhard a jeho kariéra

V jednatřicátém se také zasnoubil s Linou von Osten, s níž se na konci téhož roku oženil a měl s ní 4 děti, Klause, Heidera, Silke a Marte. Lina ho přivedla k NSDAP a SS. Rok nato založil Sicherheitsdienst (SD – Bezpečnostní služba) a v roce 1934 se zúčastnil akce Noc dlouhých nožů, padělal důkazy proti Ernstu Röhmovi. Pod jeho vedením vznikla v roce 1939 RSHA, kde velel v letech 39-42, tedy do své smrti.
Co se týkalo jeho volného času, hrál na housle, šermoval – a právě v šermu byl několikanásobný přeborník v řadách SS. Také plynně mluvil několika světovými jazyky.
Na začátku války Heydrich zorganizoval přepadení polské vysílačky v Gliwicích (ano, to je událost, která započala druhou světovou válku). Ta měla ukázat na polskou agresi vůči Německu a také měla svět přesvědčit, že útok na Polsko byl oprávněný. Dále byl Heydrich v letech 1939-41 rezervním pilotem Luftwaffe, ale létat mu po sestřelení nad nepřátelským územím a následném několikadenním zmizení zakázali. A během okupace Polska se podílel i na vyhlazovacích akcích proti Polákům – jmenovitě akce Tannenberg a Intelligenzaktion, při nichž bylo zavražděno několik desítek tisíc příslušníků polské elity. Leden 1942 přinesl konferenci ve Wannsee, jíž Heydrich předsedal. Tam bylo dohodnuto, že zabijí miliony Židů ve vyhlazovacích táborech smrti jako byla Osvětim, Majdanek nebo Chelmno či Treblinka.

 

Protektorát

Když nastoupil 28.9.1941 Heydrich do úřadu zastupujícího říšského protektora, stal se zároveň i šéfem protektorátní policie a usídlil se i s rodinou v Panenských Břežanech (asi 20 km severně od Prahy). „Nečekaně“ také začal prosazovat tzv. konečné řešení české otázky, což spadalo do Generalplanu Ost – plán na likvidaci, poněmčení a vystěhování PĚTI slovanských národů (Čechů, Poláků, Ukrajinců, Rusů a Bělorusů), tímto se mělo údajně vytvořit místo pro Němce.

 

Přípravy na atentát

Jakmile se v Londýně dozvěděli 3.10.1941 o tom, co nastalo v Československu, dohodli se na poradě pod vedením plk. gšt. Františka Moravce na odvetné akci. Cílem měl být K. H. Frank nebo R. Heydrich a datum útoku stanovili na poradě symbolicky na 28. říjen (Den vzniku samostatného československého státu). Celá akce dostala název ANTHROPOID a měla ji provést dvojice důkladně vycvičených vojáků vysazených v civilním oblečení nad územím protektorátu. Původně byli vybráni absolventi speciálních kurzů rotmistr Jozef Gabčík a rotný Karel Svoboda, ovšem ten se zranil během doplňujícího výsadkového výcviku a tak nemohl pokračovat. Jako náhradníka si sám Gabčík přál rotmistra Jana Kubiše, jehož potvrdil i major Karel Paleček, ten už předtím Kubiše vybíral.
Později ale dostal přednost program SILVER, který měl zajistit opětovné navázání rádiového spojení s odbojem. Gabčík s Kubišem mezitím absolvovali doplňující výsadkový a střelecký výcvik pod dohledem britských instruktorů. I přesto operaci několikrát odložit, nebyl dostatek vhodných letounů. K odletu ANTHROPOIDu nakonec došlo až v noci z 28. na 29. prosince a spolu s nimi letěly i výsadky SILVER A i B. Gabčík s Kubišem byli vysazeni v Nehvizdech u Prahy, jejich přistání připomíná památník.

Atentát

Možností na provedení atentátu bylo hned několik, tomu také odpovídala nadstandardní výzbroj výsadku. Jako nejlepší možnost se nakonec zdál útok na auto v místě, kde bude muset hodně přibrzdit.  Vhodným místem se po průzkumu možností a tras stala zatáčka u Vychovatelny v Praze-Libni, kudy Heydrich jezdil z Panenských Břežan na Pražský hrad.
V tento den, 27.5.1942, chvilku po půl jedenácté dopoledne, řídil protektorův vůz Johannes Klein a v zatáčce musel hodně zpomalit. Vzhledem k projíždějící tramvaji byla situace komplikovanější, čehož využil Gabčík, jenž měl Heydricha zastřelit z bezprostřední blízkosti, jeho samopal STEN Mk.II  se bohužel zasekl. Vůz mezitím ujel další metry a pak ho zasáhl Kubiš speciálně upravenou bombou s nárazovým zapalovačem. Sice bomba nepadla dovnitř vozu, ale exploze poničila pravou zadní část vozu. Střepinami byl zasažen jak Heydrich do pravého boku, tak lehce i Kubiš v obličeji. Oba útočníci se dali na útěk, při něm Gabčík ještě stihl postřelit Kleina.

Období po útoku – heydrichiáda

Hned po útoku německé hlídky izolovaly Prahu, byl vyhlášen výjimečný stav následně rozšířený na celé území protektorátu a došlo k rozsáhlým domovním prohlídkám a zatýkáním. V souvislosti s tím Němci popravili stovky lidí vězněných v té době. Jedněmi z prvních obětí heydrichiády byli Stehlíkovi z Rokycan, poskytli totiž útočiště parašutistům krátce po seskoku. Heydrichovi se nakrátko zlepšilo zdraví, ale dostal otravu krve a nakonec 4.6.1942 podlehl následkům zranění.
Poté začali Němci popravovat odbojáře a spolupracovníky dalších výsadků na dalších místech protektorátu. Na to, aby vám dali trest smrti, stačilo, abyste schvalovali atentát. Smutným symbolem této doby je také vypálení obcí Lidice a Ležáky. Na pražské střelnici v Kobylisích, pardubickém Zámečku, Brně, Olomouci a dalších místech vyhasínaly před popravčími četami životy těch, kdo patřili do skutečné elity národa. Na začátku zmíněný Alois Eliáš přišel rukama okupantů o život 19.6.1942.
Druhé stanné právo padlo 3.7.1942 a v poměru s Heydrichovým výjimečným stavem bylo desetkrát horší, co se brutality týče. Celkový počet popravených se vyšplhal nad 1400, ovšem musíme přičíst i další skoro tři tisíce Židů, které Němci poslali ve třech transportech do vyhlazovacích táborů.

Úkryt a poslední boj

Po atentátu hledali bezpečný úkryt jak výsadek ANTHROPOID, tak ty ostatní, co se pohybovaly po Praze. Ideální v tu chvíli byl pravoslavný kostel svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, u Karlova náměstí. Díky nezištné pomoci československé pravoslavné církve měli výsadkáři celkem bezpečný úkryt přímo v centru Prahy, s potravinami našim hrdinům pomáhali biskup Gorazd, farář Václav Čikl nebo kaplan Vladimír Petřek. Kostel se stal útočištěm sedmi parašutistů – Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, Adolfa Opálky, Josefa Bublíka, Jaroslava Švarce, Jana Hrubého a Josefa Valčíka. Okupační síly Německa zahájily rozsáhlé represe, vlnu zatýkání, poprav a to vše vyvrcholilo vypálením Lidic na Kladensku 10. června 1942.

Koho jsem záměrně nezmínila, byl zrádce Karel Čurda z výsadku OUT DISTANCE. On byl totiž ten, koho brutální akce Německa „donutily“ ke zradě. 16.6. se dobrovolně přihlásil na pražském gestapu v Petschkově paláci. Prozradil identitu atentátníků, jejich spolupracovníků a také přivedl gestapo k rodině Moravcových, jejichž nejmladšího syna donutilo gestapo brutálním výslechem promluvit o úkrytu parašutistů. Síť spolupráce tímto byla definitivně rozbita, gestapo zatklo i představitele pravoslavné církve. Každopádně Čurda se stal konfidentem gestapa, vyplatili mu půl milionu říšských marek a – světe div se – po válce ho čekalo zatčení, odsouzení k trestu smrti a 29.4.1947 ho oběsili.

Poslední boj

18. června 1942 brzy ráno se výsadkáři pustili do posledního vysilujícího, ale tvrdého boje. Jen co se Němci dostali do kostela, zasypali je Čechoslováci palbou z kůru. Po dvou hodinách boje Opálka s Bublíkem zkusili spáchat sebevraždu (heslo „Poslední kulku si nechám pro sebe“), už neměli munici, Kubiše těžce zranily střepiny granátů. Bublíka s Kubišem, kteří ještě žili, převezli do SS lazaretu v pražské části Podolí, ale ti už se po zraněních a z bezvědomí neprobrali. Později byli převezeni kvůli identifikaci zpět ke kostelu.
Němci zjistili, že v kostele je víc osob a tak se soustředili i na chrámovou pohřební kryptu. Napřed házeli slzotvorné a ruční granáty okénkem z ulice, kde měli i silný reflektor. Obránci prozměnu vyhazovali ven lihové zápalné lahve a reflektor jim zničili. Další na řadě, co Němci zkusili, bylo vyplavení vodou, jenže… Pomáhali jim při tom – až moc aktivně – čeští hasiči.

Z kostela Němci prorazili i druhý otvor do krypty, ale i tady jim zbylí čtyři parašutisté pěkně zatápěli pod kotlem a odráželi jejich útoky. To bohužel bylo to poslední, co dokázali. Díky zoufalé situaci a nedostatku munice taktéž spáchali sebevraždu. Jozef Gabčík, Josef Valčík, Jaroslav Švarc a Jan Hrubý.

Co se stalo pak?

Teror, který začal po atentátu na Heydricha, kompletně změnil tvář protektorátu. Symbolem absolutní zvůle okupantů, jíž se dopouštěli na lidech z poklidné protektorátní země, byly dvě obce vypálené a úplně srovnané se zemí, Lidice a Ležáky. 24.10. 1942 rukama nacistů v Mauthausenu zemřeli čeští vlastenci, pomocníci a také příbuzní parašutistů. Jen v tento den přišlo o život 262 lidí, ovšem popravy dalších spolupracovníků pokračovaly ještě 26.1. a 3.2. 1943.

Celá akce parašutistů i s následnou „pomstou“ Němců nám ale přinesla jedno velké pozitivum. Počet civilních obětí otevřel oči československé exilové vládě a přiměl ji k donucení Francie i Velké Británie, aby oduznaly podpisy na Mnichovské dohodě z r. 1938 a tudíž navrácení hranic k československému území. Stalo se tak. Velká Británie oduznala Mnichovskou dohodu 5. 8.1942 dopisem Anthony Edena a Francie na konci září téhož roku díky generálovi Charlese de Gaulle.

---

O tomto velice odvážném činu pojednávají i filmy Vyšší princip, Atentát či Anthropoid. Sama jsem viděla první dva zmíněné a do děje mě vtáhly ani jsem nevěděla, jak. Jako vždy můžete pod článek psát, ozvat se, pokud byste chtěli vědět víc.

Celé to zakončím částí textu:
„Pro sebe ušetřím poslední včelu,
Polní uniformy hřmí tu jako předkapela.
Volám anděly na poslední melu,
Smrt dobývá se do kostela.“